Zvíře pro tento měsíc - 2010

Zmije obecná (Vipera berus) - květen 2010

    Zmije obecná je náš jediný jedovatý plaz. Zprávy o její jedovatosti jsou silně přehnané, i když nelze říci, že by její jed nebyl za jistých okolností a pro někoho nebezpečný. Dosahuje délky od 36 do 82 cm, výjimečně snad až do 100 cm.

    Oko zmije má na rozdíl od užovek kolmou zřítelnici a duhovka je červenohnědá až červená. Na konci nepoškozeného ocasu má málo nápadný trnitý výrůstek. Základní zbarvení samců je šedavé, od bělavé až po tmavě šedočernou formu, s výrazným klikatým pruhem na hřbetě. Břicho samců je obvykle jednobarevně šedé až šedomodré. Samice mají základní zbarvení hřbetu béžové, špinavě žlutohnědé až tmavohnědé, s méně výraznou klikatou kresbou na hřbetě, jež se vzácněji rozpadá do jednotlivých příčných skvrn. Břicho samic je šedavé, šedohnědé, často s černou střední linií, s barvou nepravidelně rozptýlenou. Dost často se vyskytují samice s jednobarevným skořicové hnědým břichem.

    Byly popsány dvě základní barevné odchylky – černohřbetá forma – morfa prester, která se vyznačuje jednobarevným černým hřbetem, jen retní štítky mají bílé skvrny. Tito jedinci se dost často vyskytují na rašeliništích, v horách a na skalnatém podkladu. Červenohřbetá forma – morfa chersea je typická tím, že základní zbarvení hřbetu je hnědočervené až rezavě červenavé nebo šedohnědé. Morfa chersea je značně vzácnější než morfa prester. Obě formy mají jeden společný znak – hřbetní klikatá kresba není většinou vůbec znatelná. Zmije obecná je ze všech našich hadů barevně nejproměnlivější.

    Na jaře je to spíše denní druh, ale v létě se aktivita mění na soumračnou až noční. Zmije obecná má vysoké nároky na vlhkost a mírné zastínění místa výskytu. Vylézá za svítání, v létě dokonce ještě před rozbřeskem, a to hned z několika důvodů. Především aby ulovila kořist, ale taky aby se v suchých dnech, když prostředí je vysušené letními vedry, napila a navlhčila si kůži, což je pro tento druh velmi důležité. Následně se vrací ke svému nočnímu úkrytu, kde se připraví na vyhřívání, neboť v ranním chladu při hledání a lovu potravy ztratila hodně energie a musí ji opět načerpat. Je-li horko a sucho, sluní se jen brzy ráno a později odpoledne. Za chladu a po dešti se vyhřívá až po obeschnutí povrchu. Vítr nesnáší. Teprve po prohřátí těla ve stínu se v letním období zpravidla vydá k úkrytu, kde spí až do podvečera, přitom na jaře může být venku i celý den.

    Zimní spánek zmijí trvá od října až listopadu do března až dubna, což závisí hlavně na teplotách povrchu a intenzitě slunečního záření, ale také na délce sněhové pokrývky, což zmiji nijak nebrání tuto hibernaci třeba i několikrát přerušit. Zimu tráví pod kořeny stromů a keřů, ve skalních štěrbinách a v děrách v zemi. Zimuje individuálně nebo i hromadně, a to i s jinými druhy. Při hibernaci jí nevadí ani zmrznutí do „kusu ledu“.

    Zmije obecná není vysloveně teritoriálním druhem, ale stejně jako ještěrka živorodá vytváří velké domovské okrsky. Zásadně nikdy neútočí na větší kořist, než dokáže spolknout vcelku, proto údaje o napadení člověka jsou nesmyslné. Vždy jde jednoznačně o akt obrany, nikoliv útoku.

    Páření probíhá až po jarním svléknutí staré pokožky, a to od dubna do začátku května, někdy i v červnu. Páření je pak záležitostí jen jednoho samce a jedné samice. Jiní samci, kteří rovněž projevují zájem o tutéž samici, jsou zpravidla předem zahnáni. Boje mezi samci probíhají jen na místech s výskytem většího počtu jedinců, což zvláště v současné době je spíše raritou než pravidlem. Tyto boje spočívají převážně v přetlačování a jakoby „zalehnutí“ soupeře, nikoliv v kousání. Od ostatních hadů se pak páření liší v tom, že k oplození nedochází již při páření, ale obvykle později, neboť samice si samčí sperma uchovává a svá vajíčka oplozuje až v květnu či v červnu. Je to příklad nepřímého vnitřního oplození, které je však častější u obojživelníků než u plazů. Mláďata se pak rodí v naprosté většině od druhé poloviny srpna až do října.

    Zmije obecná se živí převážně hrabošem polním a jinými drobnými myšovitými hlodavci.

    Ve vyslovených nížinách se tento had nevyskytuje. Rovněž nežije na místech s vysokou intenzitou lidské činnosti. Proto je jeho výskyt dnes již poměrně velkou vzácností. Jeho hlavním prostředím jsou rašeliniště, vlhké louky, vlhčí okraje lesů a polí. Rád se vyhřívá i na rašelinných bultách a jiných mechových „polštářích“. Dožívá se 15 až 20 let.

Čerpáno z: Obojživelníci a plazi České republiky, I. Zwach, Grada Publishing a.s., 2009

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita) - duben 2010

    Je to naše nejvzácnější žába. V ČR žije pouze v Čechách. Je to druh velmi málo závislý na vodním prostředí. Pohybuje se převážně rychlou, kráčivou chůzí nebo jen velmi krátkými poskoky.

    Hlava je vpředu zaoblená, široká a z profilu mírně zploštělá se zaoblenými okraji. Oči jsou jen málo vystouplé, duhovka je zbarvena od světle až svítivě žlutozelené přes zelenou, ojediněle po modrozelenou barvu. Na tomto nepříliš pestrém a spíše nenápadném podkladu mohou být žluté, černé a členité linky. Přes duhovku se zpravidla táhne vodorovný, nevýrazný až málo výrazný tmavý pruh. Zřítelnice je oválná, shora a zespodu mírně zploštělá. Za očima jsou uloženy velmi malé a často nepravidelné karotidy – příušní jedové žlázy, které jsou vystouplé a oblé a  mohou být někdy rezavě zbarvené. Ušní otvor je dobře viditelný a je krytý vnějším ušním bubínkem – tympánem. Samci tohoto druhu mají vyvinut namodrale zbarvený jednoduchý hrdelní rezonátor, proto je jejich hlas velmi silný. Kůže na hřbetě je silně bradavičnatá. Bradavičky jsou oblé a jsou rozesety nepravidelně na povrchu těla. Končetiny přední i zadní jsou velmi krátké a téměř neumožňují skákání. Skáčí jen mladí jedinci a dospělci zvládnou pouze krátké poskoky. Ploutevní lemy na končetinách jsou velmi malé. Je zřejmé, že ropucha krátkonohá je vysloveně suchozemské zvíře, které do vody vstupuje jen za účelem rozmnožování.

    Tato žába se častěji ne jiné druhy nafukuje, což je způsob pasivní obrany. To jí i vysloužilo starší české pojmenování „ropucha bachratá“.

    Hlavním znakem, který odlišuje ropuchu krátkonohou od obou dalších druhů ropuch, je žlutobílá, žlutavá až sytě žlutá tenká vertebrální linka, která se táhne zpravidla od hlavy po kloaku.

    Ropucha krátkonohá zimuje výhradně na souši, v děrách po hlodavcích, puklinách atp. Probouzí se v dubnu a krátce nato se páří. Samci mají v období páření i v klidu rezonátor mírně znatelný a při skřehotání jej umí silně nadmout. Rezonátor může mít stejnou barvu jako hrdlo anebo je namodralý.

    Tahy na rozmnožiště jsou individuální. V některých letech se páření opakuje ještě v květnu a červnu, někdy až do července. Jedná se o takzvané náhradní snůšky. K výběru partnerů dochází vždy až na shromaždišti. Na místo páření přicházejí nejdříve samci a velmi hlasitým voláním lákají samice. Tento hlas, který lze přirovnat k rytmickému otáčení velikonoční řehtačkou s mírně kovovým zvukem, je již po krátké době velmi nepříjemný. Samice klade a připevňuje své velmi tenké provazce s drobnými vajíčky na předměty ve vodě či přímo na dno, jen někdy i okolo vodních rostlin vždy v hloubce mezi 2 až 25 cm.

    Ropucha krátkonohá se živí drobnými bezobratlými živočichy, jako jsou pavouci, žížaly a hmyz, které loví svým vychlípitelným jazykem. Její končetiny jsou mimořádně krátké, proto ropuchy krátkonohé často neskákají, zato ale rychle běhají. Nejvyšší výška poskoku na rovině je cca do 3 cm, zato ropucha krátkonohá bravurně slézá i velmi prudké svahy. Přes den se ukrývá zahrabána v zemi v puklinách anebo pod kameny či předměty odloženými na zem. V letním období vylézá v noci za deště a po něm.

    Obývá sušší krajinu s periodickými i trvalými vodními plochami. Má ráda zvlněnou a členitou krajinu s rozvolněnými dřevinami a lehkou půdu vhodnou k zahrabávání, tedy půdu písčitou či s drobným štěrkopískem. U tohoto druhu je viditelná a jednoznačná vazba na území s narušenou anebo odstraněnou orniční vrstvou, tedy území buď bez vegetace nebo s vegetací  silně potlačenou. Proto se vyskytuje nejčastěji v povrchových dolech na štěrkopísek, písek, kaolin a obdobné suroviny. Jakmile území začne zarůstat vegetací, ropucha krátkonohá jej postupně opouští.

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) - březen 2010

    Čejka chocholatá obývá s výjimkou severovýchodní Sibiře celou palearktickou část Eurasie od Irska až po Dálný východ. V Evropě se v 19. stol. rozšíření čejky posunovalo na sever a místně zvyšovalo, v druhé půli 20. stol. však nastal obrat a v letech 1970-2000 se početnost rapidně snižovala. Evropská populace čítá přes 1,7 mil. Párů,její úbytek je však více než 30 % a je proto hodnocena jako zranitelná.

    V atlantské oblasti západní Evropy je čejka chocholatá stálý, ve vnitrozemí Evropy tažný pták. Zimoviště leží kromě západní Evropy ve Středomoří. Ptáci z ČR táhnou v širokém rozptylu od střední Anglie po severní Afriku a severní Itálii, hlavní zimoviště jsou na pobřeží západní Evropy mezi Belgií a Pyrenejemi. Návrat na hnízdiště začíná již v únoru, hlavně pak v březnu, odlet z hnízdišť v červenci až srpnu.

    Hnízdním prostředím čejky chocholaté jsou vlhké louky, pastviny, okraje rybníků, jako náhradní prostředí i pole, kde je v současnosti mnohdy hojnější než v původním prostředí. Za potravu slouží téměř výhradně drobní bezobratlí živočichové, hlavně hmyz a jeho larvy – brouci, dvoukřídlí, mravenci, rovnokřídlí, v menší míře i pavouci, měkkýši, korýši, kroužkovci aj. Potravu sbírá na zemi, na okrajích vody i na bahnech.

    Zdržují se v párech, mimo dobu hnízdění i ve velkých hejnech. Hlas na hnízdištích je nápadný zejména při tokovém letu, kdy samec dělá prudké obraty, převrací se na záda se svištěním křídel. Hnízdo je důlek v půdě s malou výstelkou, snášení probíhá od konce února do začátku června. Opakovaně byla prokázána polygynie – hnízdění dvou nebo více samic v teritoriu jednoho samce.

    Celkový hnízdní stav čejky chocholaté v ČR v letech 2001-03 činil 7-10 000 párů. To je oproti početnosti k r. 1989, kdy byla početnost čejky 20-40 000 párů, snížení o 70 %.

Rys ostrovid (Lynx lynx) - únor 2010

    Rys původně obýval lesní oblasti ve značné části Eurasie a Severní Ameriky, v současnosti se v Evropě souvisleji vyskytuje hlavně na severu Ruska, ve Finsku, Skandinávii, v Karpatech a na Balkáně. Na řadě míst je však znovu vysazován, a tak se jeho areál opět zvětšuje.

    V Čechách byla původní populace vyhubena v 19. stol. Obvykle se uvádí ulovení posledního rysa v r. 1835 na Táborsku, ale je i několik pozdějších údajů až do r. 1894. V letech 1950-1961 se zdržoval odkudsi zatoulaný rys na Šumavě a po r. 1970 se několik vysazených jedinců usídlilo na bavorské straně Šumavy. Na Moravě rys ve skutečnosti vyhuben nikdy nebyl, neboť do Moravskoslezských Beskyd a okolních pohoří se jednotlivě zatoulával ze slovenských Karpat i poté, co jinde u nás vymizel. Zásadnímu zlomu ve vývoji našich populací došlo po úspěšném vypuštění 17 či 18 jedinců karpatského původu na Šumavě v 80. letech 20. stol. Reaklimatizace se navíc časově shodovala s nárůstem početnosti rysů na Slovensku, což mělo příznivou odezvu v obnově osídlení v moravsko-slezské části Západních Karpat a východních Sudet. V současnosti se rys trvale vyskytuje na jihozápadě Čech od Českého lesa přes Pošumaví po Novohradské hory, odkud příležitostně proniká i do Slavkovského lesa, Doupovských hor či Brd, dále žije v Jeseníkách, Moravskoslezských Beskydách, Vsetínských vrších a Javorníkách. Stávající početnost se odhaduje na 70-100 dospělých jedinců, ale situace se rychle mění, přičemž v 90. letech 20. stol. se pohybovala mezi 100-150 jedinci. Hlavním problémem ochrany rysa se stává bohužel pytlácký lov.

    Nejčastěji se drží v rozsáhlejších lesních porostech, kde mu skalnaté terény a hustý podrost poskytují dostatek úkrytů. Žije samotářsky a jeho běžný lovecký revír má rozlohu 10-25 km², telemetrická sledování na Šumavě zaznamenala dlouhodobé okrsky až do 400 km². Potrava je závislá na místní nabídce, loví hlavně kopytníky (nejčastěji srnce, dále jeleny, muflony, kamzíky, prasata a případně hospodářská zvířata), kteří tvoří téměř dvě třetiny jídelníčku. V létě často chytá i hlodavce (hraboše, veverky), zajíce, ptáky, hmyz a občas si jídelníček zpestří i lesními plody. Při lovu kořist neštve, ale překvapuje ji náhlým útokem ze zálohy a pronásleduje během na krátkou vzdálenost 20-50 m. Vahou těla ji srazí k zemi, silným chrupem prokousne krk a zláme vaz. Jeho úspěšnost se odhaduje na 60 %, nepodaří-li se mu kořist brzo dostihnout, zanechává lovu. Přestože dovede šplhat, na stromech zpravidla neloví ani neodpočívá. Za potravou se vydává hlavně v noci, přes den se na skrytých místech rád sluní. Jedině v době páření od února do března se drží obě pohlaví pohromadě. Samice po 63 až 77 dnech březosti vrhají někde v houštině, na skále nebo pod vývratem stromu 2-3 (1-5) mláďat. Přicházejí na svět od konce dubna do začátku června a brzy se pokryjí světlou skvrnitou srstí. Prohlédnou po více než 2 týdnech a matka je kojí 2-3 měsíce. Zůstávají s ní až do období říje, pohlavně dospívají po 2-3 letech. Rys se dožívá 14-17 let, v zajetí až 25 let. Jako vrcholový predátor nemá žádného přirozeného nepřítele, z hlediska ochrany představuje značný problém pytláctví. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh a celoročně hájený druh zvěře.

Labuť velká (Cygnus olor) - leden 2010

    Labuť velká obývá střední a jižnější části Eurasie od západní Evropy po Dálný východ. Uměle byla vysazena i v jižní Africe, Austrálii a Severní Americe. V Evropě se začaly počty volně žijících labutí silně zvyšovat v druhé polovině 20. stol. spolu s šířením areálu k jihu. Zvyšování početnosti pokračovalo i v letech 1970-90 a přes místní poklesy ještě i v letech 1990-2000. Celoevropská populace je relativně malá, čítá méně než 120 000 párů, a je pokládána za zabezpečenou. Mimo hnízdní dobu se evropské populace chovají rozdílně – od zcela tažných na severovýchodě až po stálé v severozápadní Evropě. Zimoviště tažných populací leží hlavně při pobřeží Baltického a Severního moře, na Atlantiku až po Biskajský záliv a jen velmi malá část přeletuje do nitra Evropy. Ptáci hnízdící v ČR jsou z největší části stálí, přelety jsou důsledkem průběhu zimy se zamrzáním vod. Hnízdiště obsazují ihned po rozmrznutí vod, opouštějí je od září.

    Labutě preferují mělké vody s bahnitými břehy a bohatou submersní i litorální vegetací, hlavně rákosinami. U nás jsou to rybníky především většího rozsahu v otevřené krajině, ale vzhledem k častým odchovům hnízdí jednotlivé páry i na malých vodách a v blízkosti člověka. Přirozenou potravou labutě jsou vodní rostliny, hlavně vzplývavé – stolístek, douška vodní, rdest, okřehek – a to i v zimě, ale při zimování na nezamrzajících úsecích řek ve městech je hlavní potravou pečivo a jiné zbytky jídel, poskytované návštěvníky zejména na hromadných zimovištích v blízkosti mostů. Potravu sbírají na hladině nebo ponořováním krku a případně i „panáčkováním“.

    Labuť velká je známý bílý pták na našich vodách, z vodních ptáků největší, s dlouhým, obloukovitě zahnutým krkem. Samec má v době hnízdění nad kořenem červeného zobáku nápadný černý hrbol, mladí ptáci jsou hnědí a postupně do 3. – 4. roku života zbělají – mláďata mutace „immutabilis“ mají však již v prachovém šatu bílé opeření a světlé nohy místo šedočerných a černých. Nepříliš často létají, přičemž se rozbíhají po hladině, krk je natažený, křídla vydávají v letu harmonický rytmický svist. Hnízda jsou hromady materiálu v rákosinách nebo i na březích vod, samci je aktivně hájí. Snášení vajec probíhá již od půle března až do konce května. V prvních dnech po vylíhnutí se rodiny vracejí na noc na hnízdo, přes den mláďata vodí samice a samec vzadu hlídá.

    Celkový hnízdní stav labutě velké v ČR byl v letech 2001-03 stanoven na 440-500 párů, což je oproti roku 1980-85 snížení početnosti o 27 %. V Červeném seznamu je labuť velká řazena do kategorie – ohrožený druh.